Slider-1
Slider-2
Slider-3

Absolventi 1998

Od roku 2000 žiji v Itálii a od roku 2002 studuji na UNIVERSITÀ PER STRANIERI DI SIENA (Univerzita pro cizince v Sieně) obor Překladatelství v oblasti podnikání a cestovního ruchu. Přestože předmětem mého studia jsou jazyky angličtina, španělština, němčina a samozřejmě italština, v profesním životě jsem se specializovala na překlady čeština/italština/čeština. Doposud jsem pracovala jako spolupracovník na volné noze s různými překladatelskými agenturami a okresním soudem v Sieně. Nedávno jsem si otevřela vlastní živnost, a tak se snažím uplatnit jako soukromá podnikatelka. Sektory mé specializace jsou zaměřeny převážně na překlady a tlumočení ve sféře občansko-právní a technicko-průmyslové. Druhá profese, pro mne taktéž velmi důležitá, je zaměřena na výrobu uměleckých vitráží do toskánských interiérů.. Bohužel z nedostatku volného času se této činnosti nemohu věnovat v takové míře, jak by se mi líbilo. Co se týče soukromého života, mám téměř dvouletého syna Sebastiana a od 17. 6. 2006 také manžela ☺, žijeme v Toskánsku mezi Florencií a Sienou. Život v zahraničí obnáší mnoho úskalí, ale naštěstí také poskytuje důležité podněty k mému osobnímu i profesionálnímu růstu.

 

Petra Tymelová, absolvent roku 1998

Po ukončení střední školy jsem byla nějakou dobu v evidenci úřadu práce. Poté jsem vyhrála konkurz na asistentku ve firmě, která se zabývala prodejem vysavačů Rainbow – tam jsem ale ukončila pracovní poměr snad po 14 dnech, protože z asistentky se nakonec vyklubala telefonistka obvolávající potencionální zákazníky.

Na jaře r. 1999 jsem nastoupila opět jako asistentka a pomocná účetní do firmy, která prodávala převážně žvýkačky a sladkosti. Tam jsem získala praxi ve skladové evidenci.

V prosinci 1999 jsem zaměstnanecký poměr ukončila a začala pracovat jako OSVČ – účetní. Pracovala jsem ve spolupráci se svou mamkou, kde jsem získala potřebnou praxi, kterou jsem uplatnila v dalším zaměstnaneckém poměru od června r. 2000. Účetnictví na ŽL jsem si ponechala jako vedlejší činnost.

Pracuji jako hlavní účetní ve firmě Olbest ve Sviadnově, která vyrábí bazény, žumpy z plastu. Vlastní tři rekreační střediska a do roku 2005 vedla velkoobchod s textilem.

K dnešnímu dni jsem na mateřské dovolené, ale účetnictví se mi ani tak nevyhýbá.

S manželem jsme legalizovali náš sedmiletý vztah, odstěhovali se po třech letech z bytu z Ostravy a na jaře 2004 jsme začali stavět domeček v mých rodných Bruzovicích.

1. února 2005 se nám narodil chlapeček Vašík, kterému jsou dnes 3 roky, je to malý velký brepta a vypadá to, že vymodlené fotbalové geny po tatínkovi nezdědil a tíhne spíše k nesportovnímu vaření. 25.11.2005 jsme se nastěhovali do vytouženého domečku, manžel rozjíždí firmu, která nám mění dosavadní život – totální požírač času a společného rodinného života, na druhé straně vah – finanční zabezpečení, svoboda.

8. října 2007 – druhý nejkrásnější den našeho života, narodil se nám Kubíček, smíšek a zlatíčko.

Když se za sebou ohlédnu a přehraji si svůj dosavadní život, musím říct, že naplnění a takové to obyčejné lidské, ale opravdové štěstí, jsem našla ve svém muži, ve svých zdravých dětech. Nevěřila bych, že nebudu toužit po své velké kariéře, po své finanční samostatnosti. Raduji se z každého prožitého dne s dětmi, těším se na chvilky, kdy manžel není v práci. Mám ráda práci na zahradě, květiny, které máme prý už všude.

Eva Bickovčinová, absolvent roku 1998

Po maturitě jsem se chytila první pracovní příležitosti ve squash baru, kde jsem získala tvrdou zkušenost v pracovně-zaměstnaneckých vztazích. Sice jsem si dokonale užila mladistvého života bez závazků, ale jinak zde strávené tři roky považuji za velkou ztrátu drahocenného času. Bohudík i bohužel mě k odchodu z tohoto zaměstnání donutily zdravotní problémy, díky nímž jsem musela půl roku trávit v posteli.

Poté jsem se jala hledat „perspektivnější“ zaměstnání. Avšak praxe mi chyběla, zdravá dravost mládí vyprchala a sebevědomí po půl roce opravdového „nicnedělání“ kleslo na bod mrazu. Absolvovala jsem nesčetně mnoho konkurzů v širokém okolí a tehdy mi poprvé došlo, že bez lepšího vzdělání nebo dobré praxe a bez angličtiny je to ztracené. Byla jsem nucena sbírat nové zkušenosti a to ve směru, který mi nikdy nebyl blízký. Angažovala jsem se v několika firmách jako přímý prodejce – běhala jsem po městech a nutila lidem jednou slevové kupóny na sport a kulturu, jindy přesvědčovala firmy, ať si zřídí bezplatnou telefonní linku pro své zákazníky, nebo jsem oslovovala potencionální sponzory pro Beskydskou šachovou školu.

Ale jak se říká, i štěstí se jednou unaví a … vzali mě do GE Money bank. Zde jsem pracovala jako osobní bankéř střídavě za přepážkou a na pokladně. Příjemná změna ve všech směrech. Hlavně, už jsem nemusela nikomu klepat na dveře, ale naopak klienti chodili za mnou. Zároveň jsem však také poznala, jak je častokrát těžké se s lidmi domluvit. Po necelých dvou letech jsem zatoužila po klidu, provdala jsem se a nastoupila mateřskou dovolenou. Opět po necelých dvou letech „klidu“ jsem začala přemýšlet, co bude dál. Přestože bych se raději věnovala malování a kreativním činnostem, usoudila jsem, že bude mnohem reálnější pokračovat tam, kde jsem skončila před tolika lety, a tak jsem se vrhla na studium Vysoké školy ekonomické v Ostravě. Nyní má Štěpánek přes 3 roky a já zdatně zdolávám druhý ročník. Když vidím, že jsem schopna pochopit témata, jako je operační výzkum, aplikovaná statistika a matematika, přestože jsme na střední škole v matematice více zpívali než počítali, mám odvahu poprat se posléze se svou černou můrou, a tou je angličtina.

Jediné, co mi bohužel za těch deset let uniklo, je cesta do zahraničí na zkušenou. Jsou to zkušenosti k nezaplacení, a hlavně bych získala lepší vztah k angličtině a nemusela bych se s ní pořád tak trápit. Věřte, je mnohem snazší učit se v nerozvážném mládí, kdy si člověk myslí, že na něj celý svět čeká, být znaven pouze po diskotéce, než později, kdy už je mozek zcela zahlcen odpovědností, odskakovat ke skriptům od vaření, úklidu či kojení.

Andrea Surmová – Kasíková, absolvent roku 1998

Začnu tam, kde jsme spolu skoncovali (skončili). Po úspěšné maturitě se skóre (česky výsledkem) 10 jsem byl úspěšně přijat na VŠB-TU Ostrava na obor Informatika. Přes veškerou snahu pana Kopce (navštěvoval jsem i doučování) se mi nepodařilo v matematické analýze podat potřebný důkaz a díky časté absenci na hodinách lineární algebry, způsobené nadměrnou snahou o socializaci se spolužáky v prostorách restaurací třetích cenových skupin, jsem nedokončil ročník. V dalším roce jsem byl přijat na dvě vysoké školy, a to na Vojenskou akademii v Brně a opět na VŠB-TUO obor Geoinformatika (čímž jsem se vyhnul matematické analýze a přesunul se v restauracích o dvě třídy výše). Před útulným teplem brněnských kasáren jsem dal přednost chladu vlaku mezi Třincem a Ostravou. A bylo mi to k duhu. V roce 2005 jsem úspěšně absolvoval s diplomovou prací na téma Určování vlhkosti v atmosféře z měření GPS (gis.vsb.cz/GISacek/GISacek_2005/Sbornik/*ryszawy*/*ryszawy*.htm). Pro ty, kterým to nedalo a spočetli mé roky strávené studiem a došli k číslu 6, mi nezbývá než dodat, že přebývající rok jsem strávil v zahraničí, a to ať už na pracovním pobytu ve švédské firmě T-KARTOR , kde jsem se zabýval projektem GIS pro Kodaň (tu v Dánsku), nebo na WAT pobytu v Yosemitském národním parku, kde jsem se však již k erudované práci bohudík/žel nedostal. Tolik o mém studiu.

Shodou neuvěřitelných skutečností a náhod momentálně žiji v Japonsku, ve městě Kobe, mám dceru Amanu, které je rok a osm měsíců. Do Japonska jsem se naposledy dostal letadlem společnosti Austrian airlines. Itinerář letu dodám na požádání. A důvodem byla moje současná manželka. Seznámili jsme se v Americe v Yosemitskem národním parku v Kalifornii, kde jsme se oba účastnili programu Work&Travel pro studenty vysokých škol. Poté, co náš pobyt v USA skončil, jsem měl stále před sebou dva roky studia, takže pomocí SKYPE a windows messenger jsme byli spolu alespoň virtuálně v podstatě 24hodin denně. Za letenky jsme během těch dvou let utratili neuvěřitelné množství peněz, takže jsem při škole musel ještě i dost pracovat. Ale nakonec to dopadlo dobře a po obdrženi diplomu, svatbě v Čechách a líbánkách v Římě jsem se vydal do Japonska na delší než turistický pobyt již výše zmíněným dopravním prostředkem.

V Japonsku je pro cizince najít práci neuvěřitelně obtížné, protože Japonci nikdy neberou cizince jako sobě rovné a nedokáží si představit, že by dokázali být užitečnou součástí pracovního týmu. Výjimkou jsou společnosti podnikající v zahraničí, v uměni a ve výuce jazyků. Přestože jsem neměl to štěstí, že bych se mohl chlubit nálepkou English Native Speaker (čili rodilý mluvčí), odpověděl jsem na pár inzerátů, které to kladly jako podmínku a hned první společnost mi dala šanci nastoupit jako asistent v dvoujazyčné) mateřské škole:-). Jako asistent jsem pracoval něco přes šest měsíců a se začátkem nového školního roku, který je tady mimochodem v dubnu, mi bylo nabídnuto místo headteacher. Práce se mi líbí, protože mezi dětmi se moje dětinská povaha snadno ztratí, ba co více, je mi výhodou při komunikaci se studenty. Jenom doma se musím trochu ovládat, ale naštěstí se můžu schovat za svou dceru a svést vše na ni :-))). Snažím se doplnit si vzdělání, ale bohužel sehnat tady českou odbornou literaturu je dost obtížné, takže se snažím aspoň v angličtině a hledám na internetu. No, snad ze mne jednou bude opravdový učitel. Tedy spíše psycholog, protože čím více do toho pronikám, tím více objevuji, že slovo pedagog je jen schovka pro slovo psycholog pro mládež s rozšířenou pravomoci působit na skupiny :-). No, třeba si jednou popovídáme o naší práci nad sklenkou saké :-).

A jeden vzkaz pro studenty: „Učte se jazyky." Ne že bych měl momentálně s angličtinou potíže, ale biji se do hlavy při vzpomínkách na úžasného učitele Ondráčka a svou neochotu se cokoli učit. Nepravidelná slovesa, která mi úspěšně vtloukl do hlavy, používám velice pravidelně a úspěšně. Neříkám, že gramatika je to nejdůležitější, ale přestože teď mluvím (snad) plynule, občas vyprodukuju gramaticky tak hrůzostrašnou konstrukci, že se sám až vylekám.

Pokud kdokoliv z mých spolužáků nebo pedagogů plánuje cestu do Japonska nebo ji začne plánovat po přečtení následujících řádek, je vřele vítán v našem domě po téměř libovolnou dobu. Minimálně tři pokoje máme zatím volné, protože stále ještě čekají na své budoucí obyvatele - mé česko-japonské potomky. Po hostech z Čech požaduji jediný poplatek, a to jeden ze tří zde nedosažitelných produktů v pořadí dle důležitosti: slivovice, pivo Radegast a chleba. Takže se těším na viděnou.

Jan Ryszawy, absolvent roku 1998

Naši partneři